Třetí den cesty po Skandinávii a ještě jsem neviděla soba ani losa. Zato jsem viděla kočku, psa, kačenu, volavku, nespočet racků, cosi jako straku, koně a pár přejetých mývalů. Po cestě je snad každý kilometr výstražná značka „pozor na losa“, ale začínám mít pocit, že je to jen reklamní tah, aby si turisti kupovali polštářky s losem a hrnečky s losem a nálepku s losem (že, Radku).

A když už jsme u toho, co jsem ještě neviděla, tak KFC. Všude jen McDonald a Burger King, ale třetího do party nevzali. Asi mají skandinávci strach z kuřat.

Ale zpátky k výletu.

Noc vedle letiště byla překvapivě klidná. Nejen, že jsem žádné letadlo neslyšela, ale bohužel ani neviděla. Když tedy nepočítám ocas letadla jezdící po zemi. Z Nykkopingu jsme vyjeli vcelku podle plánu po osmé hodině. Nabrali jsme směr Stockholm, kde jsme měli chvilku času na prohlídku. Zaparkovali jsme si pěkně hned vedle královského paláce a šli to město omrknout. Co vám budu povídat. Město je krásné, ještě nám vyšlo nádherné počasí, sluníčko svítilo, příjemných 14 stupňů… Bohužel čas byl neúprosný a před námi bylo ještě osum hodin cesty. Cesty, která byla stejně záživná jako ty předchozí. Bříza, bříza, borovice, borovice… Jen los žádný.

Kolem deváté jsme konečně dorazili k cíli, k městu Umea. Ubytovali jsme se a začali čmuchat po hotelu. Po chvíli se začaly ozývat nadšené výkřiky. Sauna! Kulečník! Šipky! Večeře! Hele ten gauč! Ten je aspoň pro třicet lidí! A je koženej!

Teď mě, prosím, omluvte, musím jít. Právě někdo objevil stolní fotbálek.

P.S.: Dnes se ještě možná dočkáte fotek. Pokud zjistím, jak se sem nahrávají.

Z Koldingu jsme plánovali vyrazit co nejdříve, nejlépe kolem sedmé. Budíčky jsme si tedy nastavili okolo šesté, abychom se stihli prostřídat v koupelně a posnídat. Plán to byl dobrý, bohužel měl jeden zádrhel. Sice jsme vstali, vysprchovali se a posnídali, ale když jsme se chtěli odhlásit a zaplatit za ubytování, zjistili jsme, že recepce je otevřená až od osmi. Co s načatým ránem? Šli jsme na procházku při východu slunce. Romantika a kosa. Ale Johnny nás vedl jako ostřílený koldingčan, tak jsme si prohlédli město, udělali pár fotek a vrátili se akorát kolem osmé.

Vyrazili jsme směr Kodaň a pak dále do Švédska. Mezi Dánskem a Švédskem je překážka v podobě moře. Nás to však nezastavilo, našli jsme dloooooouhý most, po kterém jsme přejeli suchou gumou až do Švédska. Výhled to byl parádní, škoda, že tu nejede internet, nahrála bych nějaké fotky, ať máte co závidět (tedy, internet tu je, ale za zhruba 400 Kč, na což teda pečeme. Zkusíme něco nahrát z mobilu). Pokračovali jsme dále do švédského vnitrozemí. Jestli máte někdo problémy se spánkem, měli byste se projet po švédské dálnici. To je vám cesta! Bříza, bříza, bříza, borovice, borovice, bříza… V životě jsem neviděla tolik stromů! Bylo to tak záživný, až mi hlava bouchla o sklo a slina ukápla na vestu. Když jsem se probudila, byli jsme o dvě stě kilometrů dál a scenérie stejná. Bříza, bříza, borovice…

Další zastávka byla v Norrköpingu. Tam na nás čekal Alex. Týpek, kterýho Radek a Mira znají z Řecka. Ten nás přivítal s otevřenou náručí, provedl nás po městě a zavedl do místní hospůdky na místní pivo. Dali jsme si každý dvě pivka, řidiči samozřejmě nealko. Bylo nám dosti veselo, tedy do té doby, než přišel čas na placení. Radek že to zatáhne ze společné kasy. Úsměv mu poněkud ztuhnul, když si spočítal, že za jedno pivo zaplatil v přepočtu 212 Kč. Držkuje ještě teď.

Zhruba v půl desáté jsme dojeli na ubytování. Krásný hotel na letišti. Letadla nám lítají kolem oken, sprchy jsou společné na patro, pokoje jsou velké asi jako postel plus deset centimetrů. Ale jsme dobrodruzi a dobrodružkyně, takže se nám to líbí. Je půl jedenácté, budíček je naplánovaný zase na šestou. Tak nám držte palce, ať nemusíme chodit hodinu po letišti.

Ve čtvrtek v šest ráno vyrazila z Ivančic dvoučlenná posádka – hlavní organizátor Radek a oslavenkyně Alča. Na Mendláku, kde byl sraz, se připojili Štěpa, Johnny a já. Vydali jsme se na cestu směr Praha, kde nás čekal workoholik Miro. Přeskupili jsme posádky a bagáže a už nás v České republice nic nedrželo. Najeli jsme na cestu do Ústí a dál do Německa. Po cestě se nic zvláštního nedělo, nuda, silnice, strom, silnice, silnice, silnice, pole, smrad z pole, silnice, zasekanej Berlín… Bylo krásně, sluníčko svítilo, teplota kolem čtrnácti stupňů, pohoda.

Pohoda trvala až zhruba k Hamburgu (až na to vyměňování brzdové žárovky u Fifinky, v dešti na parkovišti). Zešeřilo se a začalo pršet. Teda, pršet… Začalo s prominutím chcát. Lejt jak z konve. Nebylo vidět na krok, natož na kilometr. A pršelo až do Dánska a pokud nepřestalo, prší doteď.

Teď už jsme ubytovaní, někteří i vykoupaní. Jdeme spát, ráno vyrazíme přes móře do Švédska. Držte nám palce.