Dovolte mi, abych zde zanechal pár slov na závěr našeho putování za švestkovou vůní polární kruh…

Děkuji všem účastníkům za pěkné a nezapomenutelné chvíle. Bylo to s vámi všemi velmi pěkné a myslím, že jsme si to užili do poslední chvíle. Závěrečné dva dny sice nebyly úplně podle našich představ – na tom se shodneme asi všichni. Nicméně věřím, že nás to posílilo, a že se vrátíme příští rok na evropské cesty zkušenější a silnější.

Také bych chtěl poděkovat pánům Davidovi a Dušanovi, kteří neváhali obětovat kus svého víkendu a vyrazili pro nás do Německa a auto převezli až k domu.

Také bych chtěl poděkovat
Alence za nefalšovanou radost a nadšení z řízení aut, z pohledu na desetipatrovou(!) loď, z prostorného apartmánu v Oslo a vůbec ze všeho, co jsme zažívali…

Jitce za parádní vedení našeho palubního deníku, za úsměvy, které vykouzlila na unavených tvářích cestovatelů, když každý večer předčítala své dílo… a hlavně za to, že u Hannoveru zůstala se svým bráškou a dělala mu společnost až do poslední chvíle této expedice.

Johnnymu za jeho diplomatické jednání s hoteliéry, za jeho jazykovou podporu při vysvětlování problému automechanikům, za jeho DJské schopnosti při putování norskou krajinou, za jeho pozitivní přístup ke všemu, co se dělo a také za jeho průvodcovské schopnosti ve všech městech, které jsme procházeli.

Mirovi za jeho podporu při přípravě této akce, za to, že na sebe vzal břímě zodpovědnosti a vzal své auto jako druhý dopravní prostředek a také, že se ujal peněz a držel polovinu kasy. A také za to, že sdílí nadšení pro další putování Evropou.

Štěpovi za jeho kuchařské schopnosti a zkušenosti, za to, že se mu nesplnily jeho cestovatelské tradice, za jeho nadšení pro Finsko a výměnu čepic a vůbec za jeho pozitivní přístup k cestování a za návrh na další destinace pro příští léta.

Přátelé, kamarádi… Bylo to krásné… Děkuji…

Pro čtyři členy naší výpravy skončila cesta včera v noci příjezdem domů. Cesta mě a Radka pokračovala ještě i dnes, tedy den po plánovaném příjezdu domů.

Čekali jsme na ten odvoz/odtah, který měl plánovanou dobu příjezdu okolo půl druhé ráno. Stočili jsme se do klubíčka a pokoušeli se usnout, seč nám velice pohodlná přední sedadla nepojízdné fifiny dovolila. Ve dvě jsem se probrala a odvoz nikde. Řekla jsem si, že asi nejedou tak rychle, udělali si nějaký pauzy, tak že počkáme. Ve tři už se mě začala zmocňovat panika. Další den v tom autě hrůzy nepřežiju! Naštěstí po půl čtvrté se objevila světla dodávky a my byli zachráněni.

Kluci nastražili auto na tahač, přikurtovali, abychom ten vrak náhodou po cestě nevyklopili a mohlo se jet. Cesta už byla v pohodě, do Ivančic jsme dojeli okolo půl třetí odpoledne. Takže suma sumárum jsem v autě strávila zhruba třicet hodin v kuse. Pohodička. Jsem z toho dřevěná jak bříza.

Kam pojedeme příště? Nechte se překvapit… ;-)

Hned po snídani jsme vyrazili z Koldingu. Čekala nás závěrečná etapa našeho maratonu po Skandinávii. A to téměř tisíci kilometrová cesta domů. Na prohlídku Hamburgu jsme rezignovali, s alternátorem fungujícím na neznámé heslo jsme se rozhodli to neriskovat. Pěkně pijánko si pojedem domů přímou linkou Kolding – Brno. Nicméně člověk míní a alťák mění. Zhruba do dvou hodin vše šlapalo jak hodinky. Potom se fifina zakuckala, párkrát poskočila, zasmrděla a zdechla těsně před Hannoverem.

Ještě že máme to pojištění. Přijel pro nás hodný pan mechanik Helmut, kterej sice novej alťák ani klíňák neměl, ale za to nás odtáhnul o kus dál na okraj městečka Lehrte. Dal nám potvrzení, že do 48 hodin se to spravit nedá, tudíž by nás měla pojišťovna odtáhnout zpátky do ČR a odfičel neznámo kam. Měla by. Měla by. Pojišťovna ovšem potřebuje potvrzení od autorizovaného servisu Škoda, který otevírá až v pondělí, kde nám řeknou, že alťák nemají a museli by ho objednat a pak až nás odtáhnou. Takže co? Nabízelo se nám několik variant. Buď tu Radek počká do pondělí a pak se nechá odtáhnout. Nebo se pokusíme zajistit odtahovku z ČR, což je ovšem poněkud nákladná sranda – 15 až 20 tisíc. Nebo nás odtáhne nějakej kamarád. Nebo Štěpa dojede druhým autem do ČR, půjčí vozík a přijede nás odtáhnout. No operátoři z nás budou mít druhý Vánoce a čtrnáctý platy.

Po asi dvou hodinách telefonování po všech čertech a známých svitla naděje. Dobré duše nás přijedou zachránit a odtáhnout nás do ČR jak velryby zpátky do moře. Jedno auto s posádkou odjelo zpátky domů a já s Radkem tu sedíme v nepojízdné fifině, hlídáme věci a čekáme na záchranáře. Měli bychom se dočkat kolem druhé nad ránem. Dočkáme se? Zůstaňte s námi.

P.S.: Mají tu moc krásné břízy. Skoro hezčí jak ve Švédsku.