Hned po snídani jsme vyrazili z Koldingu. Čekala nás závěrečná etapa našeho maratonu po Skandinávii. A to téměř tisíci kilometrová cesta domů. Na prohlídku Hamburgu jsme rezignovali, s alternátorem fungujícím na neznámé heslo jsme se rozhodli to neriskovat. Pěkně pijánko si pojedem domů přímou linkou Kolding – Brno. Nicméně člověk míní a alťák mění. Zhruba do dvou hodin vše šlapalo jak hodinky. Potom se fifina zakuckala, párkrát poskočila, zasmrděla a zdechla těsně před Hannoverem.

Ještě že máme to pojištění. Přijel pro nás hodný pan mechanik Helmut, kterej sice novej alťák ani klíňák neměl, ale za to nás odtáhnul o kus dál na okraj městečka Lehrte. Dal nám potvrzení, že do 48 hodin se to spravit nedá, tudíž by nás měla pojišťovna odtáhnout zpátky do ČR a odfičel neznámo kam. Měla by. Měla by. Pojišťovna ovšem potřebuje potvrzení od autorizovaného servisu Škoda, který otevírá až v pondělí, kde nám řeknou, že alťák nemají a museli by ho objednat a pak až nás odtáhnou. Takže co? Nabízelo se nám několik variant. Buď tu Radek počká do pondělí a pak se nechá odtáhnout. Nebo se pokusíme zajistit odtahovku z ČR, což je ovšem poněkud nákladná sranda – 15 až 20 tisíc. Nebo nás odtáhne nějakej kamarád. Nebo Štěpa dojede druhým autem do ČR, půjčí vozík a přijede nás odtáhnout. No operátoři z nás budou mít druhý Vánoce a čtrnáctý platy.

Po asi dvou hodinách telefonování po všech čertech a známých svitla naděje. Dobré duše nás přijedou zachránit a odtáhnout nás do ČR jak velryby zpátky do moře. Jedno auto s posádkou odjelo zpátky domů a já s Radkem tu sedíme v nepojízdné fifině, hlídáme věci a čekáme na záchranáře. Měli bychom se dočkat kolem druhé nad ránem. Dočkáme se? Zůstaňte s námi.

P.S.: Mají tu moc krásné břízy. Skoro hezčí jak ve Švédsku.