Dnes ráno jsme se vzbudili a slavili Vánoce. Ne doopravdy, žádní sobi netáhli saně s dárečky. Ale venku chumelilo a bylo asi deset čísel sněhu. Včera jsme sbírali mušličky na pláži a dnes jsme se mohli koulovat. Což jsme teda i dělali. I sněhuláka jsme si postavili. Popřáli jsme Fifince všechno nejlepší, polili jsme ji nealko šampusem a vyrazili opatrně na cestu.

Dojeli jsme do Narviku a šli do muzea II. Světové války. Bylo to fajn. Ale moc teplo tam nebylo. Potom jsme měli vyhlídnutý obchod se suvenýry, kam jsme se statečně vydali. Brodili jsme se sněhem, statečně odolávali poryvům větru, odlamovali si omrzlé prsty… A obchod byl zavřený. Takže tímto se omlouváme, ale žádné dárečky nebudou.

Z Narviku jsme vyrazili na jih. V cestě nám opět stálo moře, ale my jsme nedbali a nalodili se na trajekt. Napřed jsme tedy museli hodinu čekat, ale pak těch dvacet pět minut stálo za to. Omrzlo nám i to, co jsme omrzlé ještě neměli. Aby nám omrzlo úplně všechno, dojeli jsme opět na severní polární kruh, tentokrát v Norsku a směrem ze severu na jih. A tento polární kruh byl o dost polárnější, než ten ve Švédsku. Zatímco v neděli ve Švédsku bylo na polárním kruhu čtrnáct stupňů a sluníčko, tady v Norsku bylo pod nulou a tři metry sněhu. Zítra snad stihnu přidat nějaké fotky.

Potom už to byla klidná jízda, žádné větší překážky. Na ubytování jsme dorazili okolo čtvrt na jedenáct. Dali jsme večeři, sprchu – ty sprchy jsou tu větší než můj byt. A všude jsou krásný a čistý. To je ostatně všude ve Skandinávii. I ty nejmenší záchodky na benzince jsou neuvěřitelně čistý. Ale to je jen taková odbočka.

Zítra vyjíždíme okolo deváté. Máme před sebou relativně krátkou cestu, asi jen 400 km. Snad nezapadneme do závěje. Čím víc na jih, tím víc sněhu. Zůstaňte s námi.

P.S.: Bříza. Zase. Všude.

Dnes jsme měli odpočinkový den. Žádný přejezd se nekonal, tak jsme se mohli povalovat v postelích až do desíti. Kolem poledne jsme se šli podívat do místní sámošky, kde jsme si chtěli dokoupit pečivo a nějaké zásoby. Ovšem výběr zboží byl poněkud omezený na brambůrky, žvýkačky a časopisy. Tak jsme odešli s nepořízenou.

Odpoledne jsme jeli do Narviku, což je asi hodinka cesty. Prošli jsme se po městě a asi půl hodny jsme marně hledali otevřený obchod s jídlem. I v Norsku se totiž slaví Velikonoce a o svátcích je všude mrtvo. Mise byla nakonec úspěšná, dokonce jsme sehnali i chleba a polévku v pytlíku. Večeře je tedy zajištěná, hurá! Zítra se budeme do Narviku vracet, protože kluci se chtějí jít podívat do muzea II. světové války. Mně to tam moc netáhne, ale asi se půjdu podívat, už jen z toho důvodu, že je tam teplo. Tady trošičku přituhlo a vítr fučí tak, jako když vystrčíte hlavu z jedoucího vlaku. Někdy se nedá ani dýchat. Ještě že už to obracíme a vracíme se na jih.

Jelikož se dnes nic extra zajímavého nedělo, chci napsat o pár zajímavostech, kterých jsem si při pobytu ve Skandinávii všimla. První, co mě zaujalo, jsou jejich domy. Jako podle šablony. Všechny typově stejné a stejně natřené na stejnou červenou barvu. Vypadají, jako by byly z vlnitého plechu, ale asi jsou to dřevostavby. Z břízy, řekla bych.

Druhá věc je ta, že téměř všechny domy mají v oknech postavenou lampičku. Nevím, z jakého důvodu (kdyby někdo věděl, pište do komentářů, ráda se přiučím), ale myslím si, že to nějak souvisí s tradicemi a skřítky. V Norsku totiž „věří“ v různé skřítky a jejich sošky jsou všude k dostání.

Další věc, které jsem si všimla, je ta, že tady mají (krom kruhových objezdů) zálibu v mostech. Přemostěné je úplně všechno a kde mosty nejsou, tam se staví. Jestliže je Finsko zemí tisíců jezer, Norsko je zemí tisíců mostů. A nejsou to jen tak nějaké mostky přes řeku. Jsou to obrovské a nádherné visuté mosty.

Po cestě Skandinávií jsem si všimla ještě jedné věci a to jsou malinké hřbitovy. Malinké náhrobky těsně vedle sebe. Asi to nejsou skřítčí hřbitůvky. Ale myslím si, že je to proto, že je tu věčně zmrzlá půda. Trošku morbidní téma na konec, ale připadalo mi to také zajímavé.

Zítra nás tedy čeká muzeum v Narviku a pak dlouhá cesta na ubytovaní opět do Švédska. Vracíme se na jih.

P.S. Koupali (jsme) se. Včera se nám nechtělo moc spát, tak jsme ponocovali. Já to zbaběle zabalila už o půl třetí, ve čtyři ráno se šel zbytek posádky koupat. Voda prý není tak studená, Johnny se šel koupat ještě dnes po snídani. Prý když má vzduch jeden stupeň a voda čtyři, tak se zdá vlastně teplá. Budu jim věřit.

To, co je před náma, lechtá nás u pupku. Mám strach, že skončíme sobovi v žaludku. Ba ne, před námi už nic není neboť dnes jsme dosáhli cíle naší cesty! Ve třičtvrtě na čtyři jsme překročili severní polární kruh a v deset večer jsme dorazili do nejsevernějšího ubytování – do Harstadu (ne)daleko od Narviku. Ale popořadě.

Ráno jsme vyrazili tradičně okolo osmé. Ten hotel, ve kterém jsme spali, byl zvláštní. Hezký, to ano. Ale bylo to jak hotel duchů. Co se týče personálu – nikde nikdo. V mailu přišel Radkovi kód od vstupních dveří a instrukce, že klíče najde na recepci. Tak jsme si otevřeli vstupní dveře, vzali si klíče, ubytovali se. Další instrukce zněly, že večeře je v lednici a pak tam najdeme i snídaní. Tak jsme povečeřeli, vyspali se, posnídali, klíče nechali na recepci a odjeli jsme. Protože o víkendu tam prý nikdo nebývá. S touto důvěrou se setkávám po celé Skandinávii. Jako by ani nepředpokládali, že by se mohlo krást. Nedokážu si představit stejný koncept v Česku. Ten hotel by byl za dva dny vybílený, jídlo sežrané, kulečník a sauna rozflákaný… No nevím.

Před námi byla nejdelší z cest, čistého času dvanáct hodin. Nakonec z toho bylo čtrnáct. Najeli jsme směr Haparanda, tam že jednou nohou vstoupíme do Finska, abychom si to mohli odškrtnout a že pojedeme hned zpátky. No, nakonec z toho byla asi dvouhodinová projížďka po Finském pohraničí. Ani jsme si nestihli přeřídit hodinky o hodinu dopředu. Nikde nikdo, jen pustiny, lesy, sem tam osamělé stavení. A hádejte co? Břízy a borovice!

Vrátili jsme se do Švédska a švihali si to směr Norsko. Konečně jsem si mohla i já odškrtnout svůj cíl cesty. Viděla jsem soba!!! A několik!!! A i lišku!!!

Tak si to šviháme na sever, těšíme se na ten polární kruh. Vyhlížíme z okna, kde bude ten monument, čára na cestě, cokoliv. A najednou Radek povídá: „To bylo ono?“ A bylo. Tak jsme otočili auta, vrátili se asi kilometr a zaparkovali na takovým štěrkovišti u bilboardu. Na tom bilboardu bylo napsáno, že to je teda ono, že to je ten slavný severní polární kruh. Chvilku jsme na to rozpačitě koukali a pak jsme si nadšeně začali dělat fotky. První cíl dobyt! Jedeme dál.

Tak jsme jeli. Venku krásných 14 stupňů, azuro nad náma, dobrá nálada. Na polárním kruhu teplíčko, tak o kousek dál to přece nebude jiné. Ale bylo. Sotva jsme se dostali do vyšší nadmořské výšky, začaly remízky sněhu. Pak začalo sněhu přibývat. Pak začalo přibývat zamrzlých vodních ploch. V hraničních horách byly regulérní závěje a teplota klesla k nule. Jak postupně zamrzala voda, začal nám mrznout úsměv. Ale ten nám zase rozmrznul, když jsme viděli ta panorámata. Nádhera! Pokud si vzpomenu, jak se nahrávají fotky, tak zítra nějaké nahraju.

Dnes jsem se nějak rozepsala, takže pokračování příště. Na tomto místě zůstáváme i zítra, máme oddechový den. Nazujem sněhule, nasadíme čepice a rukavice a když nám zdravý rozum na chvíli odejde, tak se půjdem i vykoupat do severního ledového. Zůstaňte s námi.