Palubní deník – den čtvrtý

To, co je před náma, lechtá nás u pupku. Mám strach, že skončíme sobovi v žaludku. Ba ne, před námi už nic není neboť dnes jsme dosáhli cíle naší cesty! Ve třičtvrtě na čtyři jsme překročili severní polární kruh a v deset večer jsme dorazili do nejsevernějšího ubytování – do Harstadu (ne)daleko od Narviku. Ale popořadě.

Ráno jsme vyrazili tradičně okolo osmé. Ten hotel, ve kterém jsme spali, byl zvláštní. Hezký, to ano. Ale bylo to jak hotel duchů. Co se týče personálu – nikde nikdo. V mailu přišel Radkovi kód od vstupních dveří a instrukce, že klíče najde na recepci. Tak jsme si otevřeli vstupní dveře, vzali si klíče, ubytovali se. Další instrukce zněly, že večeře je v lednici a pak tam najdeme i snídaní. Tak jsme povečeřeli, vyspali se, posnídali, klíče nechali na recepci a odjeli jsme. Protože o víkendu tam prý nikdo nebývá. S touto důvěrou se setkávám po celé Skandinávii. Jako by ani nepředpokládali, že by se mohlo krást. Nedokážu si představit stejný koncept v Česku. Ten hotel by byl za dva dny vybílený, jídlo sežrané, kulečník a sauna rozflákaný… No nevím.

Před námi byla nejdelší z cest, čistého času dvanáct hodin. Nakonec z toho bylo čtrnáct. Najeli jsme směr Haparanda, tam že jednou nohou vstoupíme do Finska, abychom si to mohli odškrtnout a že pojedeme hned zpátky. No, nakonec z toho byla asi dvouhodinová projížďka po Finském pohraničí. Ani jsme si nestihli přeřídit hodinky o hodinu dopředu. Nikde nikdo, jen pustiny, lesy, sem tam osamělé stavení. A hádejte co? Břízy a borovice!

Vrátili jsme se do Švédska a švihali si to směr Norsko. Konečně jsem si mohla i já odškrtnout svůj cíl cesty. Viděla jsem soba!!! A několik!!! A i lišku!!!

Tak si to šviháme na sever, těšíme se na ten polární kruh. Vyhlížíme z okna, kde bude ten monument, čára na cestě, cokoliv. A najednou Radek povídá: „To bylo ono?“ A bylo. Tak jsme otočili auta, vrátili se asi kilometr a zaparkovali na takovým štěrkovišti u bilboardu. Na tom bilboardu bylo napsáno, že to je teda ono, že to je ten slavný severní polární kruh. Chvilku jsme na to rozpačitě koukali a pak jsme si nadšeně začali dělat fotky. První cíl dobyt! Jedeme dál.

Tak jsme jeli. Venku krásných 14 stupňů, azuro nad náma, dobrá nálada. Na polárním kruhu teplíčko, tak o kousek dál to přece nebude jiné. Ale bylo. Sotva jsme se dostali do vyšší nadmořské výšky, začaly remízky sněhu. Pak začalo sněhu přibývat. Pak začalo přibývat zamrzlých vodních ploch. V hraničních horách byly regulérní závěje a teplota klesla k nule. Jak postupně zamrzala voda, začal nám mrznout úsměv. Ale ten nám zase rozmrznul, když jsme viděli ta panorámata. Nádhera! Pokud si vzpomenu, jak se nahrávají fotky, tak zítra nějaké nahraju.

Dnes jsem se nějak rozepsala, takže pokračování příště. Na tomto místě zůstáváme i zítra, máme oddechový den. Nazujem sněhule, nasadíme čepice a rukavice a když nám zdravý rozum na chvíli odejde, tak se půjdem i vykoupat do severního ledového. Zůstaňte s námi.

Palubní deník – den třetí

Třetí den cesty po Skandinávii a ještě jsem neviděla soba ani losa. Zato jsem viděla kočku, psa, kačenu, volavku, nespočet racků, cosi jako straku, koně a pár přejetých mývalů. Po cestě je snad každý kilometr výstražná značka „pozor na losa“, ale začínám mít pocit, že je to jen reklamní tah, aby si turisti kupovali polštářky s losem a hrnečky s losem a nálepku s losem (že, Radku).

A když už jsme u toho, co jsem ještě neviděla, tak KFC. Všude jen McDonald a Burger King, ale třetího do party nevzali. Asi mají skandinávci strach z kuřat.

Ale zpátky k výletu.

Noc vedle letiště byla překvapivě klidná. Nejen, že jsem žádné letadlo neslyšela, ale bohužel ani neviděla. Když tedy nepočítám ocas letadla jezdící po zemi. Z Nykkopingu jsme vyjeli vcelku podle plánu po osmé hodině. Nabrali jsme směr Stockholm, kde jsme měli chvilku času na prohlídku. Zaparkovali jsme si pěkně hned vedle královského paláce a šli to město omrknout. Co vám budu povídat. Město je krásné, ještě nám vyšlo nádherné počasí, sluníčko svítilo, příjemných 14 stupňů… Bohužel čas byl neúprosný a před námi bylo ještě osum hodin cesty. Cesty, která byla stejně záživná jako ty předchozí. Bříza, bříza, borovice, borovice… Jen los žádný.

Kolem deváté jsme konečně dorazili k cíli, k městu Umea. Ubytovali jsme se a začali čmuchat po hotelu. Po chvíli se začaly ozývat nadšené výkřiky. Sauna! Kulečník! Šipky! Večeře! Hele ten gauč! Ten je aspoň pro třicet lidí! A je koženej!

Teď mě, prosím, omluvte, musím jít. Právě někdo objevil stolní fotbálek.

P.S.: Dnes se ještě možná dočkáte fotek. Pokud zjistím, jak se sem nahrávají.